Reactions

Let’s talk about it s Vojtěchem Voseckým

Michael Londesborough: Naším dnešním hostem je Vojtěch Vosecký. Pracuje pro neziskovou organizaci INCIEN, která se zaměřuje na přírodní zdroje, strategie a management. Náš host se věnuje práci na projektech, které nám umožní přechod od lineární k cirkulární ekonomice. Vojtěchu, proč bychom se měli chtít stát součástí cirkulární ekonomiky? Jaké z ní pro nás plynou výhody?

Vojtěch Vosecký: Myslím, že na to je celkem jasná odpověď, minimálně pro mě. V rámci fungování lineární ekonomiky čerpáme zdroje, vyrábíme z nich produkty, které pak distribuujeme po celém světě. Spotřebujeme je a na konci jejich životního cyklu se stávají odpadem. A ve zpracování odpadu a jeho třídění se jak se zdá nejsme příliš efektivní. V současnosti celá Evropská unie vyprodukuje 2,5 milionu tun odpadu ročně. Zhruba polovina z toho se dostane na skládky a do spaloven. Cirkulární ekonomika představuje zdravější alternativu v podobě systému, který neprodukuje odpad. V tomto typu ekonomiky se odpad rovná zdroj. Podobně jako to funguje v přírodě, kde v podstatě koncept odpadu neexistuje.

ML: Odpad je samozřejmě problém. Pokud se podíváme na jakýkoliv přírodní systém, odpad v něm nenajdeme. Proč myslíte, že naše ekonomika produkuje takové množství odpadu? Je odpad jakousi nezbytnou součástí lineární ekonomiky?

VV: Lidstvo nikdy dřív neprodukovalo tolik odpadu jako dnes. Před několika stovkami let neexistovalo takové množství produktů ani materiálů, které se dnes stávají odpadem. Mimo to byli lidé dříve také mnohem vynalézavější ve způsobech, jak některým produktům prodloužit životní cyklus tím, že je používali po dokončení jejich prvotního účelu opakovaně pro něco jiného. Akademici se domnívají, že změna nastala po konci druhé světové války, a to kvůli vzniklé potřebě znovu nastartovat ekonomiku. Spojené státy a mnohé další země začaly produkovat enormní množství nejrůznějšího lákavého zboží. Vycházelo to z myšlenky dostat ledničku do každého bytu na celém světě. Tehdy se úplně změnila doba…a změnil se také princip lineární ekonomiky a začala doba vznikajícího odpadu. A dnes se to jen zhoršuje.

ML: Princip lineární ekonomiky vychází z jednoduchého vzorce začátek – střed - konec. Konečná fáze je produkce odpadu. Na začátku stojím já, jako vlastník. Jak důležité je v celé této otázce vlastnictví? Změní se při přechodu k cirkulární ekonomice podstata konceptu vlastnictví?

VV: Nemyslím si, že to začíná spotřebitelem, ten si přece jen už kupuje konečný produkt nebo službu. Musíme samozřejmě zvážit také to, že někdo musí ještě předtím vzít zdroje a vytvořit z nich zboží/službu, které pak následně distribuuje a prodá. Samozřejmě, vy jako spotřebitel hrajete v celém tomto procesu neuvěřitelně důležitou roli. Vlastnictví jako takové hraje také důležitou roli. Je to velké téma a současně velký problém. Cirkulární ekonomika závisí na proměně konceptu vlastnictví, představuje změnu z vlastníka produktu/služby na jejich uživatele. Možná nepotřebujete žárovku, ale chcete jen využít službu světla, třeba vůbec nepotřebujete auto, ale potřebujete se jen dostat z bodu A do bodu B. Tento způsob myšlení ale přináší mnoho překážek.

ML: Myslím, že je to spíš věc mladších generací. Četl jsem studie, které zmiňovaly, že lidé v mém věku, možná o něco starší, chtějí mít své vlastní auto, chtějí ho vlastnit. Chtějí ho parkovat před svým domem, umývat ho, pečovat o něj. Zatímco mladší generace spíš přemýšlí trochu jinak: “Nepotřebuju mít žádné auto, potřebuju se jenom dostat z bodu A do bodu B. Nechci si kupovat novou žárovku, chci mít jenom světlo.“ Takhle to chápu. Vidím v tom velký potenciál s příchodem mladších generací. Dá se to tak říct?

VV: To by mě také napadlo, ale když se podíváme na prodej textilního zboží v Čechách, nejsilnější kupní sílu obchodního řetězce H&M tvoří naše nejmladší generace. Mladí lidé stávající systém podporují také. Současně si ale myslím, že jsou také mnohem otevřenější k novinkám a novým nápadům. V porovnání s někým, kdo je na světě už 80 let a nezajímají ho už žádné změny, pro mladou generaci není nepředstavitelné sdílet s někým auto nebo jiné předměty.

ML: Tenhle systém pravděpodobně dává smysl, ale zatím stejně neexistuje. Možná v tom hraje roli cena. Jaké náklady bude mít zprovoznění cirkulární ekonomiky?

VV: V současné době je cirkulární ekonomika závislá na fungování s tím, co už máme. To například znamená, že pomocí recyklace vyrábíme nové věci. Občas se recyklovaný produkt objeví s dražší cenovkou, než když je vyroben z původního zdroje. Vyšší cena cirkulárních produktů bude mít pro spotřebitele samozřejmě trochu hořkou pachuť. Další otázkou je koncept vlastnictví. Aby model cirkulární ekonomiky, ve které materiály fluktuují v nekonečném cyklu beze ztráty kvality, fungoval tak, jak má, musí mít nad materiálem dohled jeho výrobce.  Vyžaduje to změnu konceptu vlastnictví, a to směrem od spotřebitele na výrobce. Na to někdy lidé nejsou připravení, nebo se jim to nelíví. Práce v České republice nám ukázala, že někdy se pustíte do ambiciózního projektu nebo řešení, které by mohlo změnit celý průmysl, ale změna může být sama o sobě až moc převratná. Takový převrat má vždy nejen vítěze, ale i poražené. Současný systém proto proti zásadním změnám bojuje.

ML: Myslím, že to nejzajímavější na celé věci je právě tohle – skutečná změna. Pozorujeme opravdu zásadní změnu. Kdo jí bude řídit? Budou to spotřebitelé? Vlastníci společností? Nebo to budou vlády, které poskytnou pobídku a zvolnění daní? Kdo s tímhle průlomem začne?

VV:  Domnívám se, že to přijde ze všech stran. Spotřebitelé budou chtít kolem sebe vidět změnu a budou hledat cesty jak změnit své nákupního chování. Přijde to samozřejmě také od samotných společností. Pro ně to není jen cesta, jak vypadat uvědoměleji, co se ochrany životního prostředí týče, ale především jde o obrovskou obchodní příležitost. Přechod od lineární ekonomiky k cirkulární má pro ně obrovský potenciál, ze kterého plyne velký zisk, i přes onu zmiňovanou hořkou pachuť. Velkou roli hraje také vláda. My můžeme pracovat se společností, která vytváří cirkulární produkt, ale stačí, aby Česká vláda vydala jedno nařízení, a dokáže se změnit celý systém. Aby se tato změna uskutečnila, hraje v ní svou roli každý, osobně ale vidím firmy jako největší tahouny.

ML: Když se podíváme na využívané materiály, zajímá mě především plast, který má neskutečný potenciál. Přesto jsme ale dnes svědky toho, kolik problémů je s jeho odpadem a recyklací. Cirkulární ekonomika hází dnešnímu způsobu zpracování tohoto materiálu záchranné lano. Roli hraje také to, jak vnímáme cenu materiálů, které jsou v podstatě chemikálie. V modelu lineární ekonomiky vidíme hodnotu v tom, že něco koupíme, použijeme a vyhodíme. V konečné fázi už žádnou hodnotu nevidíme. Cirkulární ekonomika by nám v tom mohla pomoci. Má vůbec plastový materiál v cirkulární ekonomice vhodné využití?

VV: No, myslím si, že o tomhle by se dalo mluvit dlouho - například celá hysterie kolem znečištění plasty. Která je ale samozřejmě oprávněná, každoročně končí v oceánech 8 milionů tun plastů…fotky se znečištěním plasty vidíme z celého světa. Potřeba změny je evidentní. Není to ale jen o plastech. 2 miliony tun vyhozeného směsného odpadu, který končí zahrabán v zemi, způsobuje vsakování se zpět do půdy a dostává se pak dále do atmosféry. Problémem nejsou tedy jen plasty samotné. Ve sféře spotřebitelského plastu nás dnes příliš zaměstnává už jen to, že existuje nespočet různých druhů– PE, PP, PET…mate to nejen samotné spotřebitele, ale především recyklační průmysl.

ML: Ano, to je důležité zmínit, že existuje mnoho různých druhů plastu. Mnohé z nich lze používat opakovaně, ale skutečný problém je s jednorázovými plasty jako jsou například plastové lahve. PET lahve po vyhození okamžitě ztrácejí hodnotu. Vzpomínám si, že když jsem byl ještě dítě, všude kolem se válely rozbité skleněné lahve, potom začaly být vratné, staly se součástí cirkulárního běhu a lidé je začali recyklovat. Myslím, že bychom měli najít podobný způsob i pro plastové lahve. Dělá v tomto směru někdo něco?

VV: Samozřejmě, zrovna tohle děláme my. Spolupracujeme s firmou Mattoni, která je největším producentem PET lahví v České republice a střední Evropě. Asi před rokem nás sami oslovili s dotazem, jakým způsobem by mohli svůj produkt více přizpůsobit konceptu cirkulární ekonomiky. Po zvážení této výzvy jsme si uvědomili, že jediný způsob, jak takovou firmu zapojit do cirkulární ekonomiky je nastavit jí depozitní systém. Přidat ekonomickou hodnotu, dejme tomu tři koruny při nákupu jako zálohu, a při vrácení prázdné lahve zálohu zase vrátit. Přidáním ekonomického podnětu současně řešíme jeden velký problém s plastovým materiálem, a tím je znečištění životního prostředí. Dává to smysl jak ekonomicky tak environmentálně.

ML: Takže by to znamenalo zavedení depozitu speciálně na PET lahve.

VV: Přesně tak, stejně jako to dnes lidé dělají se skleněnými lahvemi od piva. Pro českého spotřebitele to není žádná novinka. Jen je to něco trochu jiného, protože lidé jsou naučení vyhazovat PET lahve do žlutých kontejnerů, předtím je třeba ještě zmačkat…což ale nemá ve výsledku až takový úspěch – zhruba 40% plastových lahví ve žlutých kontejnerech není pořádně zmačkáno, takže vlastně převážíme do třídírny vzduch. Lidé princip depozitu znají, znají ho od pivních lahví. Tentokrát se to jen bude týkat lahví plastových. Rozdíl je ale v tom, co se s lahví bude dít po návratu k výrobci.

ML: Dostanu zpátky své tři koruny a lahev se vrátí výrobci. Vlastnictví tedy zůstává na společnosti, která lahev v první řadě vyprodukuje. Lahev tedy očistí a znovu naplní?

VV: V tuto chvíli se jedná pouze o navržený koncept. Teoreticky by proces fungoval na bázi – lahev se vrátí prodejci, od něj jde do zařízení, kde se shromažďují všechny plastové lahve, které se zabalí a pošlou do třídírny. Vyrobí se z nich granule a z těch PET vločky, které se dají znovu různě využít. Náš klient by je rád používal na výrobu nových PET lahví. Naším cílem je získat zpět 100% z celkového množství produktu, který se vypustí na trh a ze všech znovu použitelných částí vytvořit a vyrobit nové lahve, materiál se tak dá opakovaně recyklovat.

ML: S čím vaše ekonomické modely pracují? Nezpůsobí to prodejcům finanční ztráty? Nebo naopak získají? Jsou tři koruny za lahev dost? Když už mluvíme o penězích, jakým způsobem to bude fungovat? 

VV: Ohledně přímých i nepřímých ekonomických dopadů je mnoho otázek…Zaprvé, otázka, zda je tříkorunová záloha pro zákazníky dostatečně motivující pro vrácení lahví. Podle evidence se 95% skleněných lahví vrací. Záloha za ně činí tři koruny, takže předpokládáme, že záloha za plastové lahve by neměla být nijak výrazně nižší. Ze strany prodejců to bude určitě vyžadovat prvotní investici. Celý systém budou v podstatě muset zpočátku zafinancovat. Současně ale systém čerpá zdroje sám ze sebe díky zpětnému sběru materiálu a jeho následném prodeji. Je zajímavé, že vlastně dotuje sám sebe, protože zhruba 30% zisku plyne z nevyzvednutých záloh. Musíme ale připomenout, že výrobce bude celý systém v podstatě dotovat zhruba z 15%, jelikož musí odvádět za každou lahev v oběhu platit poplatek. Dnes už to prakticky platí za tunu dodaných lahví na trh.

ML: Jako chemik rozhodně oceňuji vlastnosti plastových lahví a líbí se mi nápad realizovat projekty, které lidi ujišťují, že plastová láhev má svou hodnotu i po použití. Můžeme díky tomu recyklovat, snižovat odpad, pomáhat životnímu prostředí…I když bude mít tento přechod lavinový efekt na některé subjekty v lineárním systému. Pravděpodobně to ovlivní výrobce plastů a projekty zaměřené na recyklaci. Co se s nimi stane?

VV: Už jsme o jistém narušení systému mluvili. Nepředpokládám ale, že by tahle změna nějak výrazně zasáhla výrobce prvotních plastů – poptávka po plastu posledních pár dekád exponenciálně roste. Současný systém odpadního hospodářství je ovšem jiný příběh. Momentálně všechno silně závisí na materiálu PET. PET lahve v třídění a recyklaci materiálu získaného ze žlutých kontejnerů vedou. Pokud bychom odstranili PET lahve, nezbylo by moc prostředků pro sběr a recyklaci zbývajících plastů uvnitř. To je první překážka, kterou musíme překonat. Bojíme se toho, že obce budou zodpovědné za vyšší náklady, ale míníme, že by zodpovědnost měla zůstat s výrobci plastů. Plastové obaly by měly být navrhovány tak, aby bylo možné je recyklovat a znovu použít a tím jim dát novou hodnotu.

ML: Máte pocit, že vláda, soukromé společnosti, průmysl i spotřebitelé se všichni shodují na tom, že cesta vpřed vede skrze změnu lineárního fungování ekonomiky na cirkulární?

VV: Pokud jasně popíšete všechny problémy, kterým dnes čelíme a nabídnete k nim řešení prostřednictvím cirkulární ekonomiky, všichni s tím souhlasí. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by mi někdo řekl, že jsou to hlouposti. Všichni víme, že je třeba něco s tím dělat a na to, abyste přesvědčil lidi, že cirkulární ekonomika je vhodná cesta, stačí pár minut. Pořád je to ale jen mluvení. Potřebujeme hlavně jednat. A s jednáním samozřejmě přichází určité oběti, a některé možná i nepříjemné důsledky změny, ale současně se otevírají obrovské možnosti.

ML: Kdo je ve vedení v mezinárodním měřítku? Jak si jako Česká republika vedeme v porovnání s našimi sousedními státy a se světem?

VV: Skvělým příkladem je sama Evropská unie, která před pár lety nastavila cirkulární ekonomiku jako jednu z desíti nejdůležitějších priorit středního a dlouhodobého rozvoje. Přišli s akčním plánem pro cirkulární ekonomiku, který cílil na mnoho různých oblastí, především pak na odpad. EU si vede dobře; pokud to porovnáme například s Čínou nebo se Spojenými státy…Čína je, co týče cirkulární ekonomiky, velikán.

ML: Je důležité dostat…na svoji stranu všechny velké hráče. Potřebujeme Ameriku a Blízký Východ že? Je také důležité, aby to Čína naučila Indii. Zjistil jsem, že velké množství odpadu a znečištění se dostává do oceánů především z několika velkých řek, tekoucích přes Blízký Východ a Afriku. V těch nejchudších zemích problém narůstá a sílí. Myslíte si, že cirkulární ekonomika by mohla dosáhnout i na tyto nejchudší, nejméně rozvinuté země světa?

VV: Rozhodně ano, Musí to ale jít ruku v ruce se zavedením infrastruktury odpadového hospodářství. Hromadí se tam tolik odpadu a znečištění, protože tamní lidé nemají prostředky, jak se odpadu zbavit. Mají stejné produkty, stejné materiály jako my, ale šance, že na každém rohu najdete odpadkový koš…takhle to prostě v zemích třetího světa nechodí.

ML: Když se bude vybírat na každou plastovou lahev záloha tři koruny, bude to nastavené mezinárodně? Nebo se záloha omezí na Českou republiku? Může být vůbec tato hodnota univerzálně nastavená? Je možné, že budou v tomto případě motivováni ke sběru odpadu především chudší lidé?  

VV: Určitě, a netýká se to jen plastových lahví. Součástí je mnoho dalších komodit.

ML: Kdo to zaplatí? To je problém. Naše znečištění se stalo celosvětovým problémem, a kdo teď bude platit za recyklaci? Kdo bude platit ty tři koruny? Pokud budete v České republice, koupíte si českou lahev, vrátíte ji do českého obchodu, dostanete zpátky tři české koruny, tak to chápu…Ale co když se láhev dostane někam do Severního moře, pak dál do Pacifiku a někdo ji tam vytáhne z vody, kdo zaplatí jemu?  

VV:  Doteď se o to staraly obce – vesnice a města si spravovaly systém odpadového hospodářství samy a tím pádem celý systém dotovaly. Občas dostanou nějaké peníze od výrobců, různých firem nebo asociací na to, aby sjednotily způsob, jakým se zbavují odpadu.  Tuto odpovědnost je ale třeba přesunout. Jde to ruku v ruce se změnou vlastnictví, zachování kontroly nad materiálem a jeho opětovnou přeměnou na produkt. Výrobci budou muset převzít mnohem větší díl odpovědnosti za to, co pouštějí na trh. Nemůžou přemýšlet jen na nad tím, jak co nejvíc prodat a nestarat se, co se s produktem následně stane. Musí začít přemýšlet nad tím, jak produkt dostanou zpět, jak ho renovují a využijí materiál opakovaně. Myslím, že to pomůže i v těch nejchudších zemích.

ML: Votjěchu, přejeme vám hodně štěstí ve vaší misi přesvědčit společnost v otázkách vlastnictví, převzetí odpovědnosti a rozběhnutí cirkulární ekonomiky. Děkujeme, že jste se u nás zastavil.

VV: Bylo mi potěšením.

ML: Náš rozhovor o cirkulární ekonomice byl fascinující. Každá takováto změna rozhodně stojí za to.