Unipetrol | Fuelling Innovations | Články

Trendy autonomního řízení

Kdy nás konečně auto odveze, aniž bychom museli řídit?

Myšlenka samořiditelného automobilu není vůbec nová. Už před mnohými dekádami jsme snili o tom, že svá auta v budoucnosti nebudeme muset řídit. Kdy se toho ale dočkáme?

Autonomic vehicle trends

Počítače změnily svět. Vývojový inženýři dostali do ruky nástroj, který výzkum zásadně urychlil. Dnešní automobily jsou plné technologií, jež se nám dříve zdály jako sci-fi. V současnosti je největším tématem vývoje autonomní řízení.   Postupně se stává součástí výbavy nejnovějších vozů.

Autonomního řízení není revoluční novinkou, již dlouhé roky se využívá v letectví. Moderní letadla absolvují velkou část letu bez zásahu pilota. Ze snahy snížit počet leteckých nehod vznikly například propracované protisrážkové systémy nebo, systémy pro počítačovou komunikaci mezi letadly.

Vhodnou technologii tedy již máme, ale její adaptace pro plné pozemní využití má svá úskalí. Naučit umělou inteligenci rozpoznat jiné vozidlo nebo vzdálenost mezi objekty je relativně snadné. Připravit ji na komplexní reálné podmínky silničního provozu je mnohem těžší.

Vývojáři hledají cesty, jak umělou inteligenci naučit reagovat na různé situace, náhodně vznikající při provozu.   Využívají simulace, které jsou ve srovnání s testováním v reálném silničním provozu efektivnější, levnější a bezpečnější. Při simulačním testování sledují proměnné parametry a upravují je pro potřeby dalších zkoušek.

Organizace SAE International (Society of Automotive Engineers), která sdružuje profesionály z leteckého, automobilového a dopravního průmyslu, rozdělila systémy autonomního řízení do následujících pěti úrovní:  

  1. Žádná automatizace – Řidič má nad autem plnou kontrolu a ovládá jej sám. Vůz maximálně vydává různá varování či upozornění.
  2. Podpora řidiče – Elektronika může mírně zasahovat do řízení vozidla. Umí například zrychlovat, brzdit nebo lehce zatáčet, ale může vykonávat vždy jen jednu funkci, nikoli je kombinovat. Nejčastěji sem spadají méně pokročilé systémy adaptivního tempomatu doplněného vedením jízdy v pruzích.
  3. Částečná automatizace – Zvládá stejné funkce jako úroveň níž, ale může je kombinovat. Auto může zároveň zrychlovat či zpomalovat a ještě točit volantem. Člověk musí být vždy připraven okamžitě převzít řízení.
  4. Podmíněná automatizace – Systém může za určitých podmínek převzít plnou kontrolu nad vozidlem, ale řidič stále musí být připraven na upozornění systému převzít řízení. Do kategorie podmíněné automatizace patří systém Autopilot společnosti Tesla.
  5. Vysoká automatizace – Vozidla může člověk řídit sám, ale není to nutné.
  6. Plná automatizace – Stroj zvládá všechny myslitelné situace a nepotřebuje být vybaven volantem. Zatím pouhá teorie.

Technologie tedy již vyvinutá je. Na cestě k většímu rozšíření autonomních technologií ale stále musíme překonat nějaké překážky. Ty spočívají zejména v infrastruktuře a legislativě, ale také v etice.

Ani letadla s pokročilými autonomními funkcemi nejsou schopna samostatného pojezdu po letištní ploše, která je vybavena snadno čitelným značením a je volným prostorem s minimem překážek. Provoz čistě autonomních vozidel na silnicích s málo čitelným nebo chybějícím vodorovným značením, množstvím překážek, nenadálými situacemi a hustou dopravou je zatím nemožný. Efektivní a bezpečný provoz na pozemních komunikacích vyžaduje významné investice do vývoje infrastruktury.

 Další komplikace jsou v sektoru legislativy. Jak se má systém zachovat v případě ohrožení životů posádky vozidla i lidí v okolí? Koho má ochránit a koho „obětovat“? Jak omezit následky na minimum? Kdo nese odpovědnost za škody nebo ztráty na životech způsobené autonomním vozidlem?

Používání nižších úrovní autonomních systémů, mezi které patří například adaptivní tempomat či systém zabraňující čelním srážkám nám usnadňuje každodenní život na přeplněných silnicích. Aplikace plné automatizace  motorových vozidel je ale zatím budoucností, protože komplexní problematika jejich použití stále není vyřešena.